Jak zase začít věřit?

 

Komu? Naskočí mi vždy hned automaticky... Komu vlastně věřit? Partnerovi, že mne znovu nepodvede? Nezraní? Sobě? Že dovedu žít vědomě, tedy vědoma si sama sebe a nenechám se už znovu oklamat?

Nebudu se podbízet a za každou cenu se snažit, aby mne ten druhý měl rád? Zůstal se mnou? Neopustil mne a já nezůstala sama? Neopustil rodinu a já netrnula hrůzou, jak uživím naše děti? Zdůrazňuji: NAŠE, tedy pochopitelně i jeho. Protože nesmím zapomínat, že když můj muž už není můj muž, je stále otcem našich dětí.

Takže jak začít znovu věřit? Je to opravdu o tom slovíčku ZNOVU? A nebo spíš o slově VŮBEC?

Věřit, že si konečně začnu sama sebe víc vážit a už nepřehlédnu jasné signály, které mi ukazují, že není něco v pořádku nejen s tím druhým, ale především se mnou samotnou, nepřehlédnu přezírání a chlad ze strany partnera, menší penzum času, který je mi ochoten věnovat, minimální společné sdílení, absenci starostlivosti o mne. Věřit, že si všimnu, že nejen ten druhý má problém, protože má milenku, ale že hlavně já sama mám problém, protože zůstávám s mužem, který si mne neváží.

A ani nemůže, pokud se mu věším na krk jak těžký kámen, zahrnuji ho výčitkami, výhrůžkami, tropím scény a celkově ztrácím sama sebe. Ochromuje mne strach, co bude a tak hledám řešení jen vně sebe a myslím si, že to ON  s tím musí okamžitě přestat, to on se musí změnit.
Zapomínám, že i když on to třeba udělá, pokud i já se nezměním, nezmění se vůbec nic. Doma mi zůstane ne kvůli mně samotné, ale většinou kvůli dětem, rodičům, kariéře, lidem... jen tělo bez duše, bez srdce, protože ty „odejdou“ stejně jinam, a já se budu trápit dál..

Pak je velmi těžké začít znovu věřit. Je těžké najít v co vlastně věřit. Nu a pokud partner zůstane opravdu kvůli mně samotné, je to neméně těžké, když já sama nevěřím sobě samotné a nic se svými vzorci chování neudělám. 

Jak tedy začít znovu věřit?

Osobně si myslím, že je třeba věřit především sama sobě. Že ať se stane, co se stane, nesloží mě to. Je třeba najít vlastní vnitřní sílu, ukotvení nezávislé na někom druhém. Nehledat venku to, co mám uvnitř: klid a sebedůvěru. Na nikom neviset, nikoho k sobě nepoutat, prostě jen přijímat to, co ke mně přichází, nechat věci plynout a jen milovat. A to i třeba toho „mizeru“, co mne opustil a odešel s tou „káčou zmalovanou“....Lásku není třeba si rvát ze srdce. Lepší je si ji tam uložit i když člověk, který ji vzbudil, odešel.

Velmi léčivé je najít svůj vlastní vnitřní klid, své vlastní kvality a na tom stavět.

Přestat se bát.

Hlavně se přestat bát samoty, protože většina žen, které jsou samy, nemusí být osamělé.

Mezi samotou a osamělostí je skutečně velký kvalitativní rozdíl.

A je to pouze a jen každá z nás, která rozhoduje o tom, zda bude sama a nebo zda bude osamělá.

Je pouze na každé z nás, zda rozklíčuje to, co se jí děje, zda začne znovu věřit.

Sama sobě věřit.